menu

Lesy - Soutok

Lesy jsou hlavním fenoménem krajiny CHKO Soutok a pokrývají přibližně 75 % její rozlohy. Jde o nejrozsáhlejší komplex lužních lesů v České republice, výjimečný svou druhovou rozmanitostí, strukturou i hydrologickou dynamikou. Typická je mozaikovitá skladba tvrdého a měkkého luhu, propojená sítí slepých ramen, tůní a pravidelně zaplavovaných ploch.

Přirozená druhová skladba je tvořena dubem letním jasanem úzkolistým, jilmem vazem, lípou srdčitou, topolem bílým, topolem černým, vrbami i různými kříženci topolů. V podrostu rostou bohatá společenstva bylin – od bledulí letních, česneku medvědího na jaře až po kopřivy, kakosty a hluchavky v létě. Mezi nepůvodní dřeviny patří například javor jasanolistý, původem ze Severní Ameriky, který byl do Evropy zavlečen v 19. století jako okrasná dřevina a místy se rozšířil i do volné krajiny.

Lesy chráněné krajinné oblasti zahrnují jak porosty ponechané samovolnému vývoji, tak porosty šetrně obhospodařované. Plochy s omezeným lesním hospodařením v národní přírodní rezervaci Lanžhotské pralesy poskytují cenné příležitosti k poznávání přirozené dynamiky lužního lesa. Stejně významné jsou však i lesy, kde probíhá přírodě blízké hospodaření, podporující pestrost věkové i druhové skladby a udržující krajinnou rovnováhu.

Rozsáhlé lesní komplexy doplňují statné solitéry, břehové porosty a krajinné linie, které zvyšují ekologickou stabilitu celého území. Lužní lesy Soutoku jsou domovem řady vzácných a ohrožených druhů rostlin, hub a živočichů – včetně pryšce lesklého, orla královského, tesaříka obrovského nebo kalichovky lužní.

Většina lesních pozemků v území je ve vlastnictví státu. Na nich hospodaří Lesy České republiky, s.p., Lesní závod Židlochovice. Menší část připadá na soukromé vlastníky.

Kde voda utváří les 

Lužní lesy Soutoku patří k nejcennějším v celé střední Evropě. Vznikly v krajině, kterou po tisíce let formovalo střídání sucha a povodní. Voda zde není překážkou, ale podmínkou života. Právě podle její přítomnosti se lužní lesy rozlišují na tvrdé a měkké luhy – označení, která nevznikla náhodou.

Tvrdé luhy 

Rostou na vyšších terasách, které bývají zaplavovány jen krátce, většinou na jaře. Půdy jsou zde hlubší a úživné, což vyhovuje statným stromům s tvrdým dřevem – především dubu letnímu, jasanu ztepilému a jilmu vazu. Odtud také pochází název „tvrdý luh“. Pokud celý prostor neobsadí javor babyka, je keřové patro obvykle řídké. Mezi nejčastější keře patří svída krvavá. Poznat je podle vínově zbarvených větví a hustého listí. V jarním období rozkvétá střemcha obecná, dřevina s typickou vůní a hroznovitými květenstvími. Nezřídka narazíte také na bez černý, který je nejen důležitý pro hmyz a ptáky, ale má i význam v lidové medicíně. V druhově bohatém bylinném patře převažují vlhkomilné až mezofilní druhy (druhy středně náročné na vláhu), které dobře prospívají ve stinných a živinami bohatých lesních půdách. Mezi běžné zástupce patří například bršlice kozí noha, kerblík lesní nebo čistec lesní. Často se vyskytují také válečka lesní a čarovník pařížský, které pokrývají lesní podrost ve vlhčích místech. Dále zde roste kostřava obrovská, vysoký druh trávy typický pro živinami bohaté lesy, a svízel přítula, známý svými háčky na lodyze i listech. Bylinnou složku dále doplňuje kuklík městský, popenec obecný, netýkavka nedůtklivá, ptačinec velkokvětý a kopřiva dvoudomá, která je běžná zejména na okrajích lesů a světlinách v místech s vyšším obsahem dusíku v půdě. Taková vegetace svědčí o vysoké produktivitě prostředí a stabilních podmínkách typických pro lužní lesy. Velmi nápadný je také aspekt jarních geofytů – rostlin, které využívají krátké období jara před olistěním stromů k rychlému růstu a kvetení. Typickými zástupci jsou medvědí česnek, sasanka hajní a pryskyřníkovitá, dále pak dymnivka dutá, orsej jarní, křivatec žlutý a sněženka podsněžník.





Foto: Jan Miklín

Měkké luhy

Najdeme je v nejnižších polohách, přímo při vodních tocích, kde se voda drží déle. Roste zde vrba bílá, olše lepkavá, topol černý či topol bílý, tedy druhy, které dobře snášejí opakované záplavy a kolísání hladiny podzemní vody. Jejich dřevo je lehké a měkké – proto „měkký luh“. V bylinném patře lužních lesů převládají typické vlhkomilné druhy, které dobře snášejí stín a pravidelnou vlhkost půdy. Často jde o rostliny s bujným růstem a schopností rychle pokrýt volný prostor. Najdeme zde například bršlici kozí nohu a kerblík lesní, který svými jemně členěnými listy a bílými okolíky květů připomíná planou mrkev. Častá je také svízel přítula, jehož háčkovité chlupy se zachytávají na srsti zvířat i oblečení. Popenec obecný, tvoří husté koberce, hluchavka skvrnitá, je nápadná fialovými květy a dekorativně skvrnitými listy.

Dubohabřiny

Na vyvýšených místech, kde voda již nemá takový vliv, se daří nejen dubům, ale i habru obecnému. I když se dubohabřiny na území CHKO Soutok vyskytují pouze omezeně, jsou cenné pro svou druhovou rozmanitost a jako přirozený přechod mezi lužním lesem a suššími lesními společenstvy. Mezi zástupce keřů, které obohacují lesní okraje a vytvářejí přirozený přechod z lesa do otevřené krajiny, patří zejména dřín obecný, známý svými jedlými plody, dále brslen bradavičnatý, ptačí zob obecný a řešetlák počistivý. Bylinné patro těchto lesů je pestré, ale bez výrazných dominant, s výjimkou strdivky jednokvěté, která v některých porostech tvoří nápadné porosty. Mezi druhy typické pro světlé listnaté lesy patří například zvonek broskvolistý, klinopád obecný, konvalinka vonná, srha říznačka, kostřava různolistá, svízel vonný, hrachor jarní, kokořík mnohokvětý a violka lesní. Ty doplňují druhy vlhkomilné typické zejména pro tvrdé luhy.

Dub letní, král lužního lesa

Charakteristickým stromem lužních lesů Soutoku je dub letní. Při procházce lesem lze narazit na velmi mohutné exempláře, které jsou generačně starší oproti okolním porostům. Mohutně rozvětvená koruna a silný kmen vypovídají o tom, že strom měl v minulosti čas a potřebný prostor. Takové duby jsou klíčové pro biodiverzitu, zejména pokud na jejich kmeny dopadají sluneční paprsky. Pozvolna se rozpadající dřeviny vytvářejí různorodé prostředí, na které jsou vázány specifické hmyzí druhy. Například obnažené dřevo – takzvaná zrcátka – vyhledávají krasci duboví. Mohutně rozvětvené duby také mívají řadu dutin, které jsou domovem celé plejády druhů hmyzu. Trouchnivým dřevem v dutinách se živí třeba larvy našeho největšího zlatohlávka skvostného, nebo v celé Evropě vzácného páchníka hnědého. Dutiny poskytují útočiště také mnoha vyhynutím ohrožených kovaříků, z nichž největším je kovařík rezavý, jehož larvy loví kukly a larvy zlatohlávkovitých brouků.

Jilm vaz, důstojný vévoda

Ochranářsky významným druhem je také jilm.  Jsou na něj vázány mnohé vzácné druhy. Mezi jilmové specialisty patří například kozlíček jilmový, nenápadný druh nosatce, který žije na odumírajících větvích jilmů. Velkou raritou lužních lesů je také krasec (Anthaxia hackerii), kriticky ohrožený druh brouka, jehož larvy se vyvíjejí pod kůrou oslabených jilmů. Přestože jilmy v minulosti zdecimovala grafióza, na místech jako je Soutok stále přežívají životaschopné mohutné stromy, které jsou nenahraditelným ostrovem biodiverzity.

Krajina formovaná pastvou a lesním hospodařením

Dnešní podoba lesů na Soutoku vznikla kombinací dlouhodobé lidské činnosti i přírodního vývoje. Dříve lidé chodili do lesa pro dřevo na topení, vaření i pro stavební účely, pásla se zde hospodářská zvířata, hrabalo stelivo do stájí či osekávaly tenké větve jako příkrm dobytka na zimu.
V lužních lesích se především pásl dobytek. Díky tomu byl les rychle se měnící mozaikou různých ploch, a tak se v němvedle sebe dařilo druhům rostlin a živočichům  s různými nároky na světlo. Celkově však byly lesy mnohem světlejší než dnes.

Ztracené světlo lužních lesů

Moderní lesnictví se na území dnešní CHKO Soutok začalo rozvíjet od poloviny 18. století, kdy byly v celé monarchii zavedeny první lesní řády. Ty měly omezit živelnou těžbu a zajistit obnovu lesa po kácení. Od 19. století se lesnictví profesionalizovalo – vznikaly hospodářské plány a dřeviny se vysazovaly cíleně, často s důrazem na výnosnost. V lužních lesích mezi Moravou a Dyjí to znamenalo nahrazování druhově pestrých porostů jednoduššími, hustě vysázenými převážně dubovými nebo jasnanovými lesy. Takové lesy však svou pestrostí nemohou dlouhodobě konkurovat dřívější pestré mozaice. Chybí jim světlo, prostor i různorodost, která byla typická pro lužní lesy formované dlouhodobým soužitím člověka a přírody.

Dnes se proto spolu s lesními hospodáři snažíme v nejcennějších porostech s dubem letním obnovit to, co dříve přirozeně vznikalo lidskou činností – světlé, rozvolněné lesy, kde se daří široké škále druhů. Jde o dlouhodobý proces, v němž mezi prvním a posledním zásahem může uplynout i 60 let. Nejprve se uvolní mohutné duby, které mají prostor k růstu a vytvářejí podmínky pro život světlomilných organismů. Následně se pravidelně vyřezává spodní patro, tedy hustý podrost, který by jinak zastiňoval lesní půdu a porosty se dále prosvětlují.

Díky tomu dostává šanci jak přirozená obnova dubu letního, tak i řada druhů vázaných na světlé lesní prostředí – od bylin přes hmyz až po ptáky. Les znovu získává strukturu a pestrost, která byla po staletí jeho přirozenou součástí.


 

Když mizí voda: klimatická hrozba pro lužní lesy

Lužní lesy patří k nejcennějším, ale zároveň nejohroženějším ekosystémům. Jejich životní rytmus je úzce spjat s vodou, mají schopnost zadržovat vodu v krajině a tlumit dopady povodní. Jejich existence je však stále více ohrožena změnami klimatu.

Nejvýraznějším problémem je úbytek přirozených záplav, které jsou pro zdraví lužních lesů klíčové. Kvůli nižším srážkám, regulacím řek i vyšším teplotám dochází k poklesu hladiny podzemní vody, což oslabuje nejen vrby, olše, topoly, ale i jasany a duby. Vysychající stanoviště ztrácejí svou pestrost a snižuje se jejich schopnost regenerace.

S tím souvisí i rozšiřování některých druhů včetně invazních, které snadněji pronikají pod původní porost, znemožňují obnovu světlomilných dřevin a nahrazují původní flóru. Stromy stresované suchem a horkem navíc čelí vyššímu riziku napadení škůdci a chorobami.

Ochrana a obnova lužních lesů je proto jednou z priorit péče o CHKO Soutok. Klíčovým úkolem do budoucna bude udržení přirozeného vodního režimu a zajištění podmínek, které těmto unikátním porostům umožní přežít i v měnícím se klimatu.